Jak už jste mohli vidět na našem Instagramu, na chvíli jsme Bali vyměnily za Thajsko, abychom prozkoumaly další krásy JV Asie. Měly jsme štěstí, že jsme do Thajska přelétaly v pátek, protože v sobotu začala na Bali zlobit sopka Agung. Vychrlila sopečný prach a letiště se uzavřelo, takže jsme to stihly jen tak tak. Přes Kuala Lumpur jsme dolétly až na ostrov Phuket, kde jsme ale zůstávat nechtěly a vydaly se rovnou na Khao Lak. Jedná se o poklidnější destinaci bez přeplněných pláží, což docela oceňujeme. Ještě nás čeká přesun na ostrovy Phi Phi, ale o tom zase jindy.

Na Bali je trošku “nevýhoda”, že v místě, kde jsme se usadily, toho člověk moc nenachodí pěšky a všude se dopravuje na skútru. A my jsme přece jen z ČR byly na pohyb docela zvyklé. Jednoho rána tady jsme se teda rozhodly, že si půjčíme kola a vydáme se k vodopádům, které jsou vzdálené asi 9 km od našeho ubytka v přírodní rezervaci. Kola, která na první pohled vypadala, že by se na nich dala ujet Tour de France, těžce klamala tělem :)). Už po prvních ujetých metrech jsme věděly, že tahle jízda rozhodně nebude projížďka růžovou zahradou. Člověk šlape jako najatý, ale přitom se kolo skoro nepohybuje kupředu (navíc Kopejda si celou dobu stěžovala, že jí nejde přehodit na lehčí převod jak na pětku, což jsem jí při pohledu na ni i docela věřila). Nicméně jsme to braly jako výzvu, že se aspoň pořádně nadřeme a zlepšíme fyzičku (a Kopejda to brala jako takový legday). Potýkaly jsme se s pár technickými problémy (o naražených místech, které si nikdy nechcete narazit ani jako žena, ani jako muž, radši pomlčím), ale nakonec jsme všechno, jako správný holky z Moravy :D, vyřešily.

 

K našemu překvapení vedla k vodopádům opravdu moc hezká cesta lemovaná kaučukovníky, ze kterých vytéká latexové mléko. Všeobecně celá přírodní rezervace přináší krásné scenérie a člověk čerpá tu pozitivní energii, která sálá všude kolem. Po zhruba půl hodince jsme dorazily ke vstupní bráně k vodopádům. Zaplatily jsme 400 bahtů za vstup pro obě a čekala nás ještě asi kilometrová kamenitá cesta vzhůru.

 

 

Vodopád má několik “stanovišť”, od nejníže položeného k nejvyššímu. Čím výš člověk stoupal, tím náročnější terén to byl. Ze začátku jsme to trochu srovnávaly s Bílou Opavou z Jeseníků, ovšem jak to postupně nabíralo grády, přišlo nám, že se šplháme minimálně na horu Říp :D. Rozhodně bych tuto trasu nedoporučovala starším ročníkům nebo ne úplně zdatným jedincům. Občas ty přeskoky byly docela nebezpečné. Ještě bych měla podotknout, že jsem celou výpravu k vodopádům absolvovala v žabkách, čemuž doteď nemůžu uvěřit, jak jsem zvládla :))).

 

 

Každé místo u vodopádů mělo své kouzlo a atmosféru a nemůžeme se rozhodnout, které se nám líbilo nejvíc :). Celý výlet jsme si hrozně užily a po výborné večeři v místní restauraci padly totálně vyčerpané do postele. Alespoň prostřednictvím fotek vám posíláme teplo a tu pozitivní energii :).

Mějte se krásně!